Josef Šafařík, filozof a myslitel, se narodil 11. února 1907 v Prostějově. V Brně vystudoval reálné gymnázium a Vysokou školu technickou. Po skončení vojenské služby pracoval rok v podniku svého otce, v letech 1936 a 1937 na Zemském úřadě — v oddělení staveb silnic v Bratislavě a Brně. Od roku 1938 byl na volné noze. V roce 1956 utrpěl těžký pracovní úraz na brigádě v cukrovaru v Sokolnicích, na jeho následky pobíral částečný invalidní důchod a po další léta nebyl zaměstnán. Zemřel v Brně 23. dubna 1992.



„Důvodem Šafaříkova odchodu do soukromí byl intenzivní vnitřní život, který posléze našel výraz především v osobité formě filozofického eseje. Šafařík psal i básně, povídky a hry, avšak hlavním vyjadřovacím prostředkem mu byl meditativní, případně polemický monolog. (...) Šafaříkův způsob života byl v podstatě samotářský, ale v důsledné izolaci nežil. Vždy byl obklopen skupinou osobních přátel, kteří důvěřovali jeho talentu. Patřil k nim i bývalý diplomat a manažer Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla, který neúspěšně usiloval o to, aby Sedm listů Melinovi vyšlo v německém překladu. Šafařík se přátelsky stýkal i se spisovatelem Jaromírem Johnem a s básníkem Klementem Bochořákem. Z iniciativy Václava Havla k němu postupně přicházeli autoři z okruhu Šestatřicátníků. (...) Byl přitažlivou osobností. Prokázalo se to zejména v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy kolem sebe soustředil okruh přátel a zájemců. Kromě Václava a Ivana Havlových, Josefa Topola, Jiřího Kuběny, Miroslava Holmana a autora tohoto profilu jej více méně pravidelně navštěvovali divadelníci a spisovatelé Bořivoj Srba, Antonín Přidal, Milan Uhde a mnozí další. Také se k němu přihlásila mladší generační vrstva básníků a intelektuálů z Olomouce (Petr Mikeš, Jaroslav E. Frič, Rostislav Valušek, Pavel Krška, Milena Valušková). V psaném projevu se Šafařík choval jako neústupný polemik, ale v soukromém styku byl chápavým a tolerantním konzultantem tvůrčích i osobních problémů.

Jako osobnost výrazně kontrastoval s ‚normalizačním‘ ovzduším. Návštěvníci bytu Šafaříkových v Brně, Grohova ulice číslo 6, se těšili z povzbuzujícího setkávání s původními, ale hlavně osobně zaručenými lidskými postoji. Projevovalo se zde to, co bylo v Šafaříkově díle možná nejživotnější: zásada, že životodárnou pravdou není to, co nabízí vědecký výzkum, a už vůbec ne to, z čeho žijí veřejné instituce včetně církví. Pravda je to, za čím jsi ty sám ochoten stát, a to včetně případných osobních obětí. On sám svým neúplatným a skromným způsobem života byl ručitelem svých slov.“

Pavel Švanda: První mezi českými pesimisty. In: MF Dnes, 10. 2. 2007.