Rio Preisner (1925–2007), esejista, germanista a překladatel, básník, teatrolog, konzervativní myslitel a vysokoškolský pedagog.



Byl to člověk z rodu těch, které nezlomily malé ani velké exily, válka světová ani studená. A ani několikaletá galejnická pétépácká raubírna.

Křesťanskou duchovní orientací a filozofickým i teologickým vzděláním se vymykal konjunktuře komunistického a liberálně-nacionálního slepence, který od 50. let pěstovaly zdejší instituce. Nakonec i jako oddaný občan Spojených států se nestal konformním profesorem na Pensylvánské univerzitě, ale kriticky zkoumal myšlenkový vývoj moderní Evropy a Ameriky.

Východiskem jeho úvah bylo přesvědčení o hluboké krizi západní civilizace, jež se v průběhu 19. a 20. století odklonila od svých židovsko-křesťanských základů. Údivná i dráždící otázka, zaznívající v jeho první básnické knize Kapiláry: „Jak to, že je stále ještě kam jít / v těch jílových vrstvách pohřebišť?“ prochází v rozličných variacích a obměnách celou Preisnerovou tvorbou.

Spisovatel Josef Jedlička kdysi shrnul Preisnerův paradoxní životaběh do jedné věty: „... povoláním germanista, který nebyl po léta připuštěn ani k práci překladatelské a jehož pravá tvář reflexivního lyrika a především myslitele, jaký se sotvakdy objevil v dějinách českého ducha, byla odhalena teprve po jeho emigraci v roce 1968 do Spojených států.“

Rio Preisner se narodil 13. listopadu 1925 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. V roce 1939 musel rodiště opustit. „To byl vlastně můj první exil,“ vzpomínal později. Mnohonárodnostní atmosféra rodného města s výrazným židovským prvkem pak vstoupila také do jeho poezie. Gymnázium Preisner absolvoval v Praze na Smíchově. Už tehdy začal překládat z němčiny (Rilke, Hölderlin). Po válce vystudoval germanistiku a filozofii na Karlově univerzitě a roku 1952 byl odveden k PTP. Po propuštění vyučoval na jazykové škole a také jako překladatel na volné noze.

Jeho rozsáhlé a mnohovrstevnaté dílo zahrnuje monografii o J. N. Nestroyovi (spolupracoval s Divadlem za branou), sedm básnických sbírek, řadu politologických, literárních a filozofických esejů. Překládal a často komentoval dílo Brochovo, Kafkovo, Dürrenmattovo. Věnoval se i dalším autorům: Krausovi, Werfelovi, Rilkemu nebo T. S. Eliotovi a G. M. Hopkinsovi. Pozornost věnoval i české literatuře (Zahradníček, Holan, Diviš), fenoménu exilu atd.

Odstup od domova pomohl Preisnerovi k nesentimentálnímu pohledu na Čechy v politologicko-filozofické trilogii Kritika totalitarismu, Česká existence a Až na konec Česka.

Při jeho sporadických návštěvách Prahy po roce 1989 jsem s ním měl možnost několikrát sedět v kavárně Mánes. Výrazně kulatá hlava nasazená na podsadité tělo. Jeho tvář s vysokým čelem proti proudící Vltavě byla klidná a soustředivě zahloubaná, co chvíli si rukou projížděl prořídlé šedivé vlasy. Starosvětská noblesa a mírně ironický úsměv, otevřeně kritická vyhraněnost vůči hodnotové rozbředlosti v kultuře i politice, jemná pozornost vůči druhému.

Poslední básnickou sbírkou Ria Preisnera se stala „Praha za času plujících ker“ (1990). Byla napsána během dvou měsíců po autorově prvním porevolučním návratu do Prahy. V trpkém a vlastně prorockém vidění město a celý národ vylézá z tunelu udušených dějin a „masožravě žvýká minulost, / občas vyplivne žvanec / nestravitelné viny.“

Preisner patřil k těm autorům, o kterých sám říkal, že „krotí blábol v tragicky mučivý řád“.

Miloš Doležal: Rio Preisner — muž, který krotil blábol v řád. In: Hospodářské noviny, 15. 8. 2007.